KARMA

Obhajoba zákona karmy

Milan Šupa

Každý, kdo vysloví slovo karma, znamenající odplatu za špatné činy, které jsme napáchali v našich minulých životech, se v křesťanských kruzích setká s odmítnutím. Křesťané totiž odmítají kosmický zákon karmy, na jehož základě je naše utrpení nevyhnutelným důsledkem našich vlastních, předchozích špatných a nesprávných činů.

Výhrady bývají různé. Jednou z nich je například pochybnost o etickém účinku zmíněného zákona. Jde o pochybnost o tom, jak může člověka zušlechtit trest, kterým pyká za činy spáchané v minulých životech, o kterých nic neví a jejichž morální dosah si už nepamatuje. Podle zastánců uvedené teze je zákon karmy pouze chabým a naivním pokusem o obhájení spravedlnosti Nejvyššího uprostřed světa plného utrpení.

Vše skutečně velké je však jednoduché! A ona prostá jednoduchost velkých věcí se může překomplikovaným lidem dnešní doby jevit jako naivita. Ale to jen proto, že v nich není upřímné snahy o pochopení nejhlubší podstaty prostého zákona karmy. Jedině pro jejich vlastní nepochopení velikosti skutečné jednoduchosti ho pak mohou potírat tvrzením, že není žádného morálního ani etického významu v tom, pokud někdo trpí za své činy z předchozích životů. Pokud trpí za něco, čeho obsah si už vůbec nepamatuje.

Následující řádky jsou proto určeny pouze všem těm, kteří chtějí pochopit nejhlubší smysl zákona karmy, jehož prostřednictvím k nám přichází utrpení jako důsledek za zlo, kterého jsme se dopustili v našich předchozích životech na zemi.

Vezměme si například panovačného člověka. Má určitou negativní duševní vlastnost a ona je součástí jeho osobnosti. Prostřednictvím své panovačnosti způsobuje mnoho utrpení jiným.

Máme tu tedy panovačnost, jako špatnou duševní vlastnost a pak špatné činy, provedené prostřednictvím ní. Panovačnost je tedy příčinou špatných skutků, takže obojí je vzájemně pevně provázané.

A jednou se stane, že tento člověk zemře. Svou smrtí si s sebou odnáší i všechny negativní duševní vlastnosti. Proto si při svém opětovném pozemském zrození jeho duše s sebou znovu přináší silný sklon k panovačnosti. Avšak na jeho panovačnost jsou pevným vláknem navázány všechny jeho předchozí zlé činy, které kdysi provedl ve svém předchozím pozemském bytí. Na základě spravedlivého zákona karmy se po tomto vlákně ke němu navrací ve formě utrpení ovoce jeho vlastního negativního jednání.

On si však vůbec nemusí a vůbec nepotřebuje pamatovat, za jaké konkrétní zlé činy ho utrpení stíhá, protože důsledky jeho zlých činů jsou navázány především na jeho negativní duševní sklon k panovačnosti. Na sklon k panovačnosti, který tento člověk ve své duši stále nese a který se stal základním popudem k vykonání všech jeho zlých skutků v minulém životě.

Výchovný a etický rozměr zákona karmy je tedy navázán především na naši konkrétní negativní duševní vlastnost, kterou v sobě chováme a jejímž prostřednictvím všechny naše zlé činy vznikly.

Proto člověk vůbec nepotřebuje vědět, za jaké své konkrétní činy pyká. To vůbec není důležité ani podstatné. On totiž pyká především za to, že v sobě neustále tvrdošíjně přechovává tutéž negativní duševní vlastnost. Právě ona je hlavní příčinou všech jeho minulých zlých činů a právě na ni je navázána jeho karma.

V poznání těchto skutečností se však zároveň skrývá i možnost vysvobození se z účinků karmy. Je skryta v našem polepšení se! Spočívá v rozpoznání toho, jakou negativní vlastnost v sobě neseme a ve snaze o její odstranění.

Pokud tedy na začátku zmíněný člověk odstraní svou panovačnost, všechno to negativní, co prostřednictvím ní v minulosti provedl a co by ho na základě zákona karmy mělo bolestivě zasáhnout, všechno toto se už najednou nemá o co v jeho duši zachytit. Nenachází to už žádnou stejnorodost, protože člověk se polepšil a tím se spojení s jeho předchozími špatnými činy přerušilo.

Jeho špatná karma, představující bolestivé důsledky jeho předchozích špatných skutků, které kdysi na základě své panovačnosti provedl, ho již nemůže zranit, protože už v něm žádné panovačnosti není. Protože on už poznal, pochopil a uvědomil si, že je to něco špatného a změnil se k lepšímu.

Výchovný a etický rozměr zákona karmy není tedy navázán na naše konkrétní činy, které si už nepamatujeme, ale na naše negativní duševní vlastnosti, které v sobě skrýváme a na jejichž základě byly naše zlé činy provedené. Nejdůležitějším a nejpotřebnějším proto je, abychom tyto negativní duševní vlastností dokázali rozpoznat a zbavit se jich.

Do té doby, dokud tak neučiníme a nepolepšíme se, nás bude bít karma. Budou nás bít důsledky našich negativních činů, které jsme provedli v předchozích životech, abychom byli nakonec pod tlakem vlastního utrpení donuceni poznat, co špatné neustále chováme ve své duši. Abychom se rozhodli odstranit to a změnit se k lepšímu. A pokud se polepšíme, zbavíme se špatné karmy.

Na vypořádání se se svou špatnou karmou není tedy vůbec třeba znát konkrétní negativní činy, za které nás stíhá. Na vypořádání se se svou karmou třeba především poznat své negativní duševní vlastnosti, které v sobě nosíme a kterých se musíme zbavit. Musíme se jich zbavit, pokud chceme, abychom nebyli neustále podrobováni utrpení, které se nás snaží dotlačit k tomu, abychom rozpoznali a odstranili vše, co je v naší duši špatné a nesprávné, a na základě čeho bychom jiným nadále způsobovali pouze utrpení. Utrpení, za které bychom pak museli my samotní neustále trpět.