Člověk a jeho vědomí

 Podíváme-li se na člověka z hlediska jeho konání, pak musíme shledat, že jedná dle svého úsudku, tedy ROZUMU. Tento rozum je ale mnohdy podřízen čemusi, co se běžně nazývá EGO. To vše a některé další fenomény pak nazýváme VĚDOMÍM. Napřed je ale vhodné si vyjasnit základní pojmy.

Co je to člověk?

1. Jednak jde o tělesnou SCHRÁNKU, jež je zcela evidentní, poznatelná a tím i viditelná v tomto hmotném světě.

2. Dalším fenoménem je na hmotné úrovni MOZEK, jako centrální řídící systém. 

3. V neposlední řadě je to celý vnitřní SYSTÉM ORGÁNŮ zajišťující život daného jedince, ale pouze jako vykonavatel příkazů.

4. Na jemnohmotná úrovni je to pak ŘÍDÍCÍ neboli ÉTERICKÉ TĚLO, jež udržuje v chodu životní funkce tělesného systému.

5. Na astrální úrovni se pak jedná o CITOVÉ nebo také ASTRÁLNÍ TĚLO, někdy zvané EMOČNÍ.

6. Pak následuje cosi, pro co se vžil název DUŠE. Jde o část astrality, která je připojena k tělu. Systém si jí "přivlastnil" a pomocí ní si vytvářil pracovní prostor pro svou podstatu, tedy pro DUCHA.

7. Nejvyšší a tím rozhodující složkou je pak vlastní podstata člověka a tou je DUCH.

 Shrneme-li to
DUCH si vytvořil "své" prostředí, tedy DUŠI a ta opět své prostředí tedy TĚLO.
Přitom ale musí platit, že nejvyšší článek tedy DUCH, rozhoduje i v tom nejnižším, tedy v TĚLE. Aby to bylo proveditelné, tak musí existovat cosi, co jakoby DUŠI obchází. To něco je jednak MOZEK a jednak VĚDOMÍ.
Máme tedy v našem těle přímo nástroj našeho Ducha, tedy mozek. Přes něj, a pomocí něho, se tedy Duch prezentuje pomocí svého nástroje, kterým je Vědomí.
Tady si musíme uvědomit několik skutečností.
Mozek jednak plní úlohu, kterou je pověřován "z nejvyšších míst", tedy z oblasti Ducha a to prostřednictvím Vědomí a jednak na fyzické úrovni řídí celý systém těla, jako nástroj Životního či Éterického těla.
Pokud jde o tuto druhou činnost, je plně vytížen. Pracuje na 100%. Jeho úkolem je "spolupráce" s každou buňkou těla a i když tato komunikace probíhá přes tělesné orgány, musí mít o ní přehled. Je nejvýkonnějším počítačem, jaký si snad ani neumíme představit. Pokud je tento komunikační tok z jakéhokoliv důvodu narušen, dá se předpokládat vznik problémů a potažmo až rakoviny, která je již naprostým zastavením tohoto informačního toku. Zde však chci pojednat o něčem jiném.
Jde o Vědomí.
U Vědomí je situace jiná. Vědomí zasahuje cca 3 až 5%, výjimečně více, našeho fyzického mozku. Otázka zní.
Proč tak málo?
Odpověď je svým způsobem překvapením.

Protože je to v drtivém procentu případech neuskutečnitelné a to pro naprostou nepřipravenost člověka.  

Vědomí člověka je přímým nástrojem Ducha, tedy naší vlastní podstaty. Tato naše vlastní podstata se vyvíjí v čase, tedy evolucí, k dokonalejšímu stavu. Tato dokonalost netkví v její samotné podstatě, tedy Duchu, ale v nabytí zkušeností, které promění v moudrost. Na počátku byl náš Duch, jenž se částečně vydělil z PRAPODSTATY, nevědomý. Takže přesto, že je a byl dobrý, byl vlastně velmi omezený ve svém jednání. Nebyl schopen ničeho, neboť ničemu nerozuměl. Nastupuje tedy cestu z "ráje" do hmotnosti, aby na vlastních zkušenostech byl schopen zdokonalovat sám sebe.
To se děje pomocí tzv. torzních polí, které jako "výdobytek" ukládá sám v sobě. Pomocí těchto polí tedy Duch získává na "hodnotě". Stává se stále moudřejším ve smyslu vědoucím. Až bude ukončen vývoj člověka, pak bude mít možnost vidět svůj vlastní průchod hmotností a sám bude moci hodnotit a procházet jednotlivé události svých předchozích životů. Pro jeho současnou neznalost je celý systém zatím mimo dosah jeho vědomí, to je, mimo dosah jeho samotného.
Vědomí člověka je tvořeno jeho stavem "prozření". Podílí se na něm samozřejmě všech našich 5 smyslů, ale také další stavy.
Ze smyslů dostáváme vjemy, které s pomocí naší představivosti, a kombinační schopnosti, vytvářejí naší realitu. Realita tak, jak jí nahlížíme je, i není reálná.
Je reálná v tom smyslu, že existuje, i když ne tak, jak jí vidíme.
Není reálná v tom smyslu, že jí jednak musíme dotvořit naší představivostí do stavu, který jsme schopni vnímat a jednak v tom smyslu, že jen velmi málo z ní jsme schopni vůbec zachytit.
Celek se nám ale jeví jako kompaktní a ucelený.
Celý tento systém úzce souvisí s naším problémem malého počtu %, které vědomí zabírá v našem mozku. Takže je nutno vše probrat důkladněji a objasnit podstatné tak, aby bylo jasné, kde a v čem je problém.
Ve vztahu k realitě kolem nás je nejdůležitějším orgánem zrak. Na něm si ukážeme rozdíl mezi jeho vnímáním skutečnosti a mezi schopnostmi našeho vědomí. Zrak nám umožňuje vidět svět kolem nás tak, že ho vnímá v rovině kolmé ke světlu, které dopadá na sítnici oka. Protože ale oči máme dvě, je možné vytvořit tento systém tak, že jsme schopni vnímat i hloubku prostoru. To co ale nevidíme, je odvrácená strana, tedy zadní strana věcí či předmětů. Vidíme tedy pouze v rovině a díky dvěma očím vlastně v pokřivené rovině, jež nám umožňuje lokalizovat vzdálenost.
Vidíme tedy dvojrozměrně. Svět ale vnímáme prostorově, tedy trojrozměrně. Rozdíl proti vidění dotvoří tedy naše vědomí tak, že jsme schopni chápat, že věci či předměty mají i zadní stranu i když jí přímo nevidíme.
To je rozdíl proti zvířatům, kteří tuto schopnost nemají. Jejich vědomí jim to neumožňuje.
Domníváme se tím, že vnímáme svět takový, jaký skutečně je.
To se ale domnívají i zvířata.
Skutečnost je jiná.

Svět nám byl dán k tomu, abychom se tu vyvinuli z nevědomé bytosti k vědomí, jež bude hodno označení ČLOVĚK. 

Tím, že nejsme dokonalí, je jasné, že ani naše schopnost vnímání světa nemůže být dokonalá.
Co je tedy za tím, co my nemůžeme vnímat? Co je tedy za světem, pro nás nevidoucím, který nejsme schopni pojmout naším vědomím?
Podívejme se na lidi, kteří o sobě tvrdí, že vnímají, či vidí cosi, za naším hmotným světem. Nemám na mysli pochopitelně blouznivce, ale skutečně vnímající a tedy skutečně vidoucí lidi.
Oni tvrdí, že náš svět je mnohem komplexnější a úžasnější, nežli si vůbec dokážeme představit. Tvrdí, že vše kolem nás je "živé" v tom smyslu, že to žije svým vlastním, tedy vnitřním životem. Mluví o tom, že vnímají svět zevnitř jeho samého, z jeho vlastní hloubky či podstaty. Mluví o dalším rozměru, kterým označují hloubku vhledu do podstaty nejen problému, ale i jakýchkoliv věcí či předmětů. Mluví o podstatě, která tyto skutečnosti vytváří a pro normální lidi je zatím skrytá.

Vidí snad svět čtyřrozměrně?

Ano vidí. Tím čtvrtým rozměrem je hloubka, tedy samotná podstata, jako taková. Částečně, ale opravdu jen částečně, se tento vjem či pohled otevírá léčitelům, kteří jsou již schopni vnímat člověka v oblastech, kam není očima vidět a také jsou schopni vnímat či vyciťovat daný problém.
To ještě zdaleka není stav vnímání čtyřrozměrného světa. Jsou ale již na dobré cestě, tento stav začít rozkrývat.
Co to udělá s vědomím je evidentní. Tak jako je obrovský rozdíl mezi rovinou a prostorem, který vlastně pojme nekonečný počet těchto rovin do sebe, tak je jasné, že to co se člověku otevírá je zcela odlišné od dosavadního stavu. Čtyřrozměrný prostor je zcela něco jiného a diametrálně odlišného od stávajícího trojrozměrného. Vědomí musí být na tento stav připraveno, aby jej bylo schopno vůbec akceptovat. Vždyť si vezměte sami sebe. Při čtení těchto řádků, se mimovolně bráníte tomuto pojetí a máte pocit, že jde o nesmysl. Svým způsobem máte pravdu, neboť lidské vědomí zatím tento stav není schopno akceptovat, protože na něj není připraveno. Takže tento stav neznáme ne proto, že by to nebylo možné, ale proto, že ho nejsme schopni vnímat, a tím i uchopit.
Je tu ale ještě další problém.
Je jím naše vlastní tělo, respektive těla.
Jaksi samozřejmě předpokládáme, že vše běží, pokud jde o naše tělo, v automatickém režimu. Naším vědomím nezasahujeme do řízení chodu orgánů ani do systému života buněk našeho těla a přeci.
Jsou jedinci, kteří dokáží své vnitřní životní funkce zpomalit, či v některých případech téměř zastavit. Jsou lidé, kteří se nechají na neuvěřitelnou dobu ponořit pod vodu, či zaházet zeminou, aby poté opět nabyli normálního vědomí a žili tak jako předtím. Z lékařského hlediska jde o nevysvětlitelné jevy. Onen člověk by podle nich už musel být dávno mrtvý, ale on kupodivu bez problémů žije. Jsou známy případy, že při havárii či nehodě dojde ke stavu zástavy srdce. Z lékařského hlediska po ¼ hodině dochází k nevratným změnám v mozku a po ½ hodině tento člověk umírá. Jsou ale případy, kdy zástava trvá mnoho hodin, a onen člověk se poté probere a je zcela normální. Jeho mozek pracuje zcela bez problému a žádné poškození nemá. Otázkou je – jak je to možné?
Naše vědomí má pod kontrolou 3 až 5 % kapacity mozku. Víc by nebylo schopno zvládnout. Nebo si snad umíte představit, že byste byli schopni na vědomé úrovni řídit chod všech tělesných orgánů? Dá se předpokládat, že ve velmi krátkém čase by nastal kolaps. To už vůbec nemluvím o hmotném těle a buňkách a jejich činnostech.
To na straně jedné.
Na straně druhé je to schopnost ovládnutí či řízení našich těl jako takových. První na řadě je astrální tělo, tedy tělo našich emocí, pocitů, vášní a tužeb. Kdo z nás si může říci, že zcela ovládá své emoce, že je má zcela pod kontrolou, že vždy a za všech okolností je nad věcí? I zde je vše připraveno k možnosti uchopení těchto stavů. Zatím ale pro většinu lidí jen připraveno.
Naše tělo je geniálně vytvořeno. Máme všechno, co potřebujeme, dokonce i prostor pro budoucí mohutné rozšíření našeho vědomí je připraven a jen čeká na nás. Čeká, až budeme schopni ho převzít.
Podle mnohých se schyluje k velkým změnám v celkovém stavu Země. Tyto změny se dají tušit právě v tom, že nám bude pootevřeno a vlastně jakoby násilně vnuceno větší vědomí. Tedy spíše prostor pro toto naše vědomí. To ale může představovat, a asi bude, obrovskou katastrofu.
My totiž ve své pohodlnosti jsme velmi zaostali. Naše vědomí je na nízké úrovni a jen nemnozí dosahují alespoň nějakých vhledů. Je to ale jen kapka v moři.
Když si uvědomíte, že se člověku rozšíří vědomí do oblastí, které nezvládá, je jasné jak to dopadne.
Na tělesné rovině dojde ke kolapsům.
Na psychické rovněž.
Na rovině mentální to bude stejné.
Ano je to doba, která otevírá lidem nedozírné možnosti. Kdo ale do ní vkročí? Lidé s touhou po majetku, postavení a lidé mající v srdci netoleranci, to rozhodně nebudou. Chtělo by to urychleně si sáhnout do rezerv a začít na sobě pracovat.
Nebude to vstup do žádných energetických polí, ani k nám nepřijdou žádní UFO. Nebude to vstup do 5 či 50 nebo snad 100 dimenze, kde se vše vyřeší.
Naopak.
To řešení musíme provést my sami. Nestane se nic víc, nežli to, že člověk přestane být už nadále veden za ručičku a bude muset převzít odpovědnost sama za sebe.

Čas prostě vypršel.

Jak jsme připraveni na stav, kdy duchovní bytosti od nás poodstoupí, a my budeme muset své vědomí rozšířit do oblastí, které dosud řídili oni?

Mayové mluví ve svém KALENDÁŘI o skonání věků, nikoliv ale světa. Mluví o tom, že poté nastane stav zcela jiný. Stav, který není možné popsat v současném našem vědomí. Jde evidentně o to, že toto vědomí musí být rozšířeno a teprve tento rozšířený stav vědomí je schopen akceptovat tento "nový stav".
Nejsou tu jen Mayové, je tu množství další proroctví a předpovědí, které mluví o tom samém.
K těm, kdo snad pochybují, jen krátká poznámka.
Opravdu si myslíte, že Příroda, potažmo Universum či chcete-li Boží jsoucnost, vytvořila člověka tak, aby mu dala takové možnosti v rozšíření jeho vědomí a to jak na tělesnou, tak i na vědomou část celého jeho života a udělala to zbytečně?
Je jasné, že 3 až 5% našeho vědomí musí být rozšířeno na další oblasti mozku. Tím kvalitativně vzroste, neboť i jeho úkoly vzrostou a to nejen v řízení těla, ale především v řízení svého vlastního života.
Je mi smutno při pomyšlení, že tento stav rozšíření pravděpodobně přežije jen hrstka lidí. Ostatní to prostě neunesou. Co s nimi bude, není zcela jasné. Universum má ale dokonalý plán evoluce člověka. Dá se předpokládat, že i pro tyto opozdilce je připraveno řešení. Určitě to ale nebude procházka "růžovým sadem".

Takže podle mnohých by rok 2012 měl být oním rokem zúčtování. Velmi mnoho tomu nasvědčuje. Já osobně, velmi rychle se blížící termín, vnímám s rozpaky. Na jedné straně jsem rád, že dojde ke kvalitativnímu skoku ve vývoji lidstva, na druhé je mi líto oněch opozdilců, kteří si nuceným rozšířením vědomí, užijí své.

Antonín Mareš